Jaru si píše | blog

Jak jsem jednou fotkou zkazila dokonalej den

Příběh o srovnávání s ostatními ženami, nejistotě a hledání vlastní jedinečnosti

Ten den jsem byla sama se sebou dost spokojená.

Zvládla jsem pro nás tři na pohodu a celý den chystat výživově plnohodnotné svačinky, na oběd jsem nás bez výčitek vzala do restaurace s teráskou, čímžto jsme zastaly i „kulturně-společenskou“ část dne.

V lehkosti jsem stihla zařadit dopolední i odpolední procházku ven, mladší dcerka si dala své 2-3 denní šlofíčky, proběhlo hřiště i naše společné výtlemy stejně jako nenásilnou formou vsunutá edukace na téma důležitost třídění odpadu stran mořských živočichů.

K tomu všemu jsem teď, ještě i v podvečer, na té zastávce stála celkem hezky ustrojená, s vlasy umytými a šatami nepokydanými od ničeho.

Kdybych si z chvilkové nudy nezascrollovala na Facebooku jistě bych Michala vystupujícího z autobusu vítala v dokonale vyvážené atmosféře skvělé matky a přitom stále i koketní manželky.

Namísto toho tam teď stojím, starší dcerku začínám umírňovat, už mi to její pobíhání kolem a škádlení mladší nepřijde roztomilé, rozpuštěné vlasy stahuju do drdolu a je po všem.

ONA je vzala na kolo.

No jasně. Počasí ideální.

Najednou vidim, jak vypadá skutečně hezky upravená žena. Najednou vidim, co je to to skutečně skvělé, co s dcerkama dělat.

Jedna jediná fotka poslala do kytek můj ještě před chvilkou božsky strávený den.

Sebedestruktivně si v rychlosti sjedu i další nahrané fotky toho dne a přijíždějící autobus vítám se skleslými koutky…

„Tak jakej jste měly den, berušky?“

Před minutou?

Skvělej!

Teď?

Nic extra – „…jsem po celym dni unavená, můžem už jít?“

Z nuly na sto. Teda spíš ze sta na nulu.

Totální proměna celý mý energie.

Pocit prázdna, selhání, v roli matky průměrná.

Když jsem si JÍ druhý den na Facebooku zablokovávala, dělala jsem to samozřejmě primárně s naštváním.

Ne na ní, probůh. I když to bych ti asi tenkrát řekla.

Naštvaná jsem byla samozřejmě na sebe.

Nachytala jsem se.

Nebyla jsem si v roli matky jistá.

Nebyla jsem si jistá, jestli zvládnu teď, chvilku po narození druhé dcerky, vše tak hravě a stále nad věcí.

Ten oběd v restauraci, vyvážený svačinky i hřiště spolu s vyzvednutím Michala na autobusu byly důkazy.

Dokazovala jsem sama sobě, že jo. Že to zvládám.

A v tomhle bodě mýho života bylo děsně jednoduchý mě trumfnout.

Třeba aktivitou, kterou jsem ten den já nestihla.

Děkuju bohu, že jsem si toho u sebe všimla.

Že jsem odhalila tuhle past.

A že mě to natolik nebavilo, že jsem se rozhodla jednat.

Jak nám srovnávání bere radost z vlastního života?

Víš, co je na tomhle mym příběhu úplně nejzákeřnější?

Můj den s dcerkama se vůbec nezměnil.

Jen jsem si během třiceti vteřin přestala vážit toho, co jsem sama vytvořila.

Tohle není jen můj příběh – příběh jedný matky z malýho města.

Tohle je mechanismus srovnávání, který bere radost spoustě žen.

První krok, zablokování mé kamarádky, byl čistě z potřeby se chránit a získat pro sebe čas.

Samo o sobě by to totiž samozřejmě nedávalo smysl.

Na sítích není nouze, algoritmus je bystrý a tak by mi jistě brzy nabídl jinou ženu matku, která by na mě působila stejně.

A i kdyby ne, tak hřišťátka i různé kroužky nabízejí nepřeberné množství možností se srovnávat.

A navíc, tenhle mechanismus srovnávání a porovnávání je rozšířenější a zákeřnější.

Dnes a v tomto mém kontextu jde o srovnávání se v roli matky. V mateřství.

Zítra to ale může být podnikání. Pozítří vztahy. Za týden tělo.

Princip je pořád stejný. A je tolik osvobozující ho nechat odejít.

Proč nás někdy jiné ženy inspirují a jindy zraňují?

„Naše spokojenost je někdy mnohem křehčí, než si myslíme. A někdy ji nezničí realita naše.

Ale naše interpretace reality druhých.“

Je nám všem asi jasný, že ta kamarádka nestihla pro změnu fúru věcí, který jsem stihla já, že?

Jenže to zaprvý prostě vůbec nepomáhá a zadruhý tak zpravidla ani neuvažujeme.

Vidíme jen naše mínusy a její klady.

To jak ona exceluje a my nestačíme.

Srovnávání, porovnávání, vyhodnocování.

Lepší, horší, rovná se.

Proč jsem si z fotek mé kamarádky nevzala inspiraci na fajn aktivitu pro dcerky?

Proč jsem tehdy ten Facebook nezavírala s hezkým pocitem a nápadem pro další den a neužívala si přivítání s mužem a pak náš rodinný podvečer?

Proč mě někdy ta stejná fotka nakopne do akce a jindy bodne přímo do srdce?

Kdy se pro nás jiné ženy stávají zdrojem bolesti?

Najít svou jedinečnost místo univerzálně správného provedení

Klíč je v tom, jak to mám v té dané oblasti bez ohledu na jiné já.

V jakém vztahu jsem zrovna sama k sobě.

Tam, kde si myslím, že jsem málo – je každá jiná žena víc. A štve mě tím.

V mé nejistotě se rodí srovnávání.

V mé nejistotě přichází porovnání a hodnocení.

A následná zášť a taky „zkaženej den“.

Má mise byla jasná.

Nekoukat se chvilku ven a na ostatní, ale vidět hlavně sebe. Sledovat, jaká jsem coby matka.

Co mě skutečně baví, do čeho se mi chce míň.Najít mou jedinečnost.

Naplno a zcela uvěřit té větě, které jsem tak moc nerozuměla.

„Mé dcerky si mě vybraly právě proto, jaká jsem.“

Tuhle větu jsem si zapsala na viditelné místo a dál tvořila naše dny.

A hledala a objevovala jaká tedy jsem, abych těm dvěma zbytečně nenabízela fejkovou univerzální matku,

co plní veškeré mělo by se a mohla by jsi, děti vzít sem a pak tam a dělat s nima tohle a tamto…

Dělám tohle ráda? Jsem v tom upřímná? Neplním jen další políčka k odškrtnutí na seznamu „dost dobrá matka“?

Následně jsem tuhle zablokovanou kamarádku „využívala“ jako lakmusový papírek.

Kdykoliv jsem po jejích fotkách cítila stažení v břiše,

nesouviselo to s ní ani s tou aktivitou. Byla to zpráva o mně.

Zpráva, že mám mít ještě víc ráda to, jaká jsem.

Protože ničim jinym to stejně nedoženu.

Těžko se budu přemlouvat dělat něco, co prostě ráda nemám.

A i kdybych se hecla, nevydržim to dlouhodobě, začalo by mě to štvát a nepomohla bych si.

Bylo potřeba vidět to, co mi jde a to, co dělám ráda jako svou přednost. Jako svou velkou kvalitu.

Jako mou jedinečnost.

Je to fuška?

No jéje…Tolik možností, tolik statusů, tolik žen kolem mě. Ale stojí to za to.

Najdi si svůj styl. Nejen v tanci

A tak když dnes říkám ženám na lekcích:

„Najdi si svůj styl, svůj způsob provedení tohohle pohybu.“ , „Hledej jak chce tančit tvoje tělo.“

…nemluvím jen o tanci. Zdaleka ne. Mluvím o životě.

Vedu ženy k tomu přestat hledat jedno všeobecné správné provedení a zvu je hledat, objevovat a zamilovávat si provedení své.

Jedinečné.

A proto tolik miluju přesah a široký záběr celého Groove Dance

Kromě pohybu a péče o naše tělo, kromě práce s naší myslí i emocemi,… si jdeme právě i tímto tématem.

V celé místnosti totiž hraje stejná hudba. Stejné zadání co se týče kroků, pohybů… Ale nikdy to nikdo z nás nezatančí stejně.

Každá jsme tam ve své jedinečnosti.

Děláme to po svém. A někdy to chce dost odvahy k tomu, udělat něco mnohem výraznějšího. Nebo naopak úplně ubrat a být oproti ostatním „míň zapojená“. Udělat něco méně obvyklého. Ten pocit, když to uděláš po svým? Absolutní svoboda.

Najednou je to tam, kde si to přeju mít pro každou z nás přesně takto – být svá a přitom i vidět ostatní ženy kolem mě jako inspiraci, vzít si třeba i to stejné provedení (ať už tanečního pohybu nebo čehokoliv jiného), ale vědět, že u mně to bude vypadat zas úplně jinak. Kvůli tomu, že do toho přidám špetku své esence. Své jedinečnosti.

Přeju nám všem, ať se vidíme jako dost dobré.

Matky, partnerky, podnikatelky, hospodyňky,…

Ať se navzájem vidíme jako inspirace.

A ať si veškeré své „vylepšování“ a růst vybíráme proto, že chceme.

A ne proto, že si myslíme, že tohle co žijeme teď, ještě není dost.

Kéž se tento článek dostane ke každé ženě, která nejistotu v jakékoliv oblasti svého života právě teď cítí…

…a kéž v něm uvidí cestu i pro sebe…

S láskou nám všem
Ja.

📘 Sdílet na Facebooku

Jaro Divišová

Jmenuji se Jarka Divišová a jsem certifikovaná lektorka taneční metody GrooveDance.

Šestým rokem vedu živé taneční lekce a druhým rokem také svou online Tančírnu, kde učím ženy, jak získat zpátky kapacitu pro sebe i své blízké skrze tanec, tělo a pohyb v něm.

Můj projekt nese název Svoboda nejenom v tanci. Z mé praxe, soobních zkušeností i zpětných vazeb mých klientek vím, že když se žena začne osvobozovat v tanci,

začne se postupně osvobozovat i celém v životě.

Podle sebe tančit. Podle sebe žít.

Zvu ženy k tomu si hrát, objevovat a zkoumat, jaká jsem v tanci, a díky tomu lépe poznávat i samu sebe v každodenním životě. Když postupně mizí srovnávání, obavy z kritiky a potřeba někam zapadat, vzniká potřeba pro něco mnohem krásnějšího –

žít svou vlastní jedinečnost a žít tak naplno.