Jmenuju se Jarka Divišová a tanec se mi vždycky líbil. Moc. Ráda jsem koukala na taneční videa a obdivovala ty uvolněné tanečnice,
které tak moc vnímají své tělo.
Záviděla jsem jim jejich sebevědomí a to, jak dokáží s hudbou splynout v jedno.
Kochala jsem se jima, sledovala je, ale sama nedokázala nic z toho.
Nepodařilo se mi naučit ani ty nejjednodušší choreografie z youtube videí, nevěděla jak se nějak víc tanečně hýbat, jak uvolnit boky,…
V mém provedení vypadaly všechny ty smyslné pohyby směšně. Neohrabaně.
Tanec v mém životě nebyl nikdy ani v mém dětství, dospívání, žádné taneční kroužky, taneční ani diskotéky.
Já byla ta holka pod podiem, v jedné ruce cigaretu a v druhé sklenku s pitím, vděčná za takové alibi, kvůli kterému to „zrovna nemůžu roztančit“.
Zároveň jsem se narodila jako Ryba, empatická, hypersenzitivní a ta, co chce všem pomoct.
A tak mému dosavadnímu životu vládly emoce, nervové přetěžování a věčné řešení.
Takže zaměstnaná mysl a úkoly Jak zařídit aby bylo všem kolem mě dobře, jak „zachránit“ všechny okolo, jak to zařídit,…
Zoětně vidím, že jsem byla pořád v emocích a v hlavě a v mém těle vůbec.
Jakkoliv samozřejmě 24/7, ale jinak. Nevědomě.
Nevnímala jsem všechno to stažení, zatuhnutí, ten stres, co se ukládal do mého těla, migrény řešila brufenem a panické ataky rozdýchávala…