Jaru si píše

Potřebuju svět, kde mají ženy kapacitu

Příběh o vyčerpané matce, kapacitě žen a návratu k sobě skrze pohyb a tanec

DLE VŠEHO POTŘEBUJU SVĚT, KDE MAJÍ ŽENY KAPACITU

Dvě dcerky, jedna máma. Tu mladší zhruba roční drží v náručí a na tu starší hodně nahlas křičí. “Vypadni, nelez za náma, padej na deku!,…”

Strašně se bojím, že jí přes ty nahý zádíčka uhodí. Celá se klepe, drkotá zubama. Nevim, jestli ze studený vody nebo z toho evidentního vypětí.

KDYŽ JSEM JEN METR OD CIZÍHO VYČERPÁNÍ

Jsme na plovárně. Metr od téhle ženy, co prostě nemá kapacitu.

Metr od té ženy, která je sem všechny tři v parném dnu určitě netáhla proto, aby s nima zažívala tohle.

Mám přesně to místo, o kterým jsem dneska snila. A za který jsem zaplatila vstup 🙂

Stín, vlahý vzduch, ležíme si s mou mladší devítiletou na dece a ona mi mlčky zaplétá copánek.

Nechci si teda odsedávat nebo s Nori začínat falešný hovor pro efekt zaměstnání mysli a tak vytěsnění tohoto.

S ženou nejvíc soucítím, rozumím jí. Vim. A nemám tam ani za nehet soudu nebo kritiky.

Akorát je mi z toho dost nanic, smutno, neklid, bolí mě žaludek a můj nervovej systém hlásí velký špatný.

Když slyšim ten krátkými mělkými nádechy přerušovaný pláč té malé svírá se mi v krku.

Náběh na paniku. Ruce vpěst z naštvání, že se to děje.

Tělo by chtělo utéct. Jsem naštvaná.

Naštvaná ani omylem na tu ženu, ale na to, že to pořád nekončí a nemám nejmenší šanci ovlivnit, jak to bude pokračovat dál.

(namítneš-li, že jsem měla té ženě pomoct, přečetla jsem naprosto jasně, že to je přesně to poslední, co by ocenila.)

Musim tam zůstat. A naplno si procítit. To zoufalství jich obou.

Tu energii kolem nich, která se šíří neuvěřitelně rychle. A mocně.

To, jak se tu nedá dýchat.

A procítit taky mou nekonečnou touhu a přání, aby ta žena kapacitu měla.

Mé bytostné přání, aby…..si dokázala kleknout, dotknout se jemně té malé a svou dokonalou ženskou superschopností jí dokázala utěšit. Aby měla následně po odeznění největší paniky kapacitu vyslechnout celý její příběh. Aby svět té malé byl zase v pořádku.

Aby jejich společný světy byly zase o kousek pevnější, laskavější, bližší. Aby se už víc neoddalovaly. Tak jako teď.

Celé má tvorba je protkaná mým největším osobním záměrem.

Přeju si niterně, hluboce a z celého srdce, aby ženy kapacitu měly.

Dle všeho potřebuju svět, kde ženy mají kapacitu. Když jí totiž nemají, má to dopad.

Cítím to. Cítíme to. Ať chcem nebo nechcem jsme propojený.

Minimálně naše nervový systémy jo. Koregulace.

V tom léčivém provedení využíváme třeba k utěšení plakajících miminek nebo když pomáháme někomu prodýchat právě prožitý stres.

Dotkneme se, pousmějeme, skloníme se níž a mluvíme. Náš klid se do něj přelévá. Ovlivňujeme to, jak se cítí.

A myslím, že se to děje stejně i s nervozitou, negací nebo chováním z vyčerpání.

Proto někdy vejdeme do místnosti a hned víme, že „něco není v pořádku“.
A proto nás některé situace rozhodí, i když se nás vlastně vůbec netýkají.

Cítíme to dusno.
Cítíme, když někdo nemá kapacitu.

A tak tvořím co tvořím. A není to zdaleka jen o tanci.

Je to o světě, kde jsou ženy opečované, kde mají kapacitu. Kde tvoří dny plné lásky a porozumění. Jenže k tomu něco potřebujem.

JAK NAVÝŠIT KAPACITU ŽEN V KAŽDODENNÍM ŽIVOTĚ?

Potřebujem mít nervový systém, který nejede na rezervy.

Potřebujem mít prostor se nadechnout. A vydechnout.

Potřebujem mít možnost reagovat jinak než křikem.

Potřebujem mít čas samy pro sebe. Slyšet, vnímat a cítit jen sebe.

Nemyslim tím nutně hodiny a hodiny týdně nebo celé víkendy bez rodiny.

Myslím každý den drobek. Kousek. Myslím to vědomí a jistotu, že takový čas bude.

A pak už dle situace může skvěle efektivně posloužit klidně i “jen” 5minut.

Ale denně a plnou pozorností.

JAK SI SAMA DOBÍJÍM KAPACITU?

Pro mě je to porůznu. Procházky, lehátko na terase, protažení,…V létě určitě řeka.

Ale….někdy přijdu po půlhodinové procházce a ani nevim, kudy jsem šla. Za to se vracím se seznamem věcí, co si musím zapsat a ten den udělat.

Jindy z lehátka vstanu s přeleželým krkem a od protažení na karimatce někdy aj 3x odběhnu, protože něco. A jenžto nejsem otužilec většího kalibru, v říjnu se s řekou loučim a čekám na duben.

PROČ JE TANEC NEJEFEKTIVNĚJŠÍ ZPŮSOB NAVYŠOVÁNÍ KAPACITY?

Většinou se však zadaří, to né že ne, ale když potřebuju jít najisto, jdu si pro tanec.

Plný ponor a vypnutá hlava díky vnímání hudby. A né myšlenky všude jinde.

Protažení těla a péče o něj díky pohybu. A žádné přeležení, zatuhnutí.

Energie a atmosféra písně, která vyladí energii a atmosféru mou.

Brečim, když brečí tóny. Dupu, když mě píseň vyzve a odložim tak přebytečný napětí.

Endorfiny a radostná energie z radostných a funky písní.

Neznám efektivnější věc pro navyšování kapacity než tančit. Proto to šířím.

A neznám dostupnější verzi tance než je groove dance.

Proto ho šířím.

MALÝ NÁVRAT K SOBĚ SKRZE TANEC

Pokud by sis i ty chtěla zkusit, jaké to je na chvíli se vrátit sama k sobě skrze pohyb, na webu mám sekci s několika písněmi zdarma.
Kdykoliv budeš potřebovat dobít baterky, jsou tam pro tebe.

Kéž se tento článek dostane ke každé ženě, ktreá kapacitu nemá a neví, jak z toho začarovaného kruhu ven. Kéž každý z nás přestane na vyčerpané mámy nahlížet jako na neschopné.

S láskou nám všem
Jaro

Jaro Divišová

Jmenuji se Jarka Divišová a jsem certifikovaná lektorka taneční metody GrooveDance.

Šestým rokem vedu živé taneční lekce a dva roky také svou online Tančírnu. Ukazuji ženám, jak získat zpátky kapacitu pro sebe i své blízké skrze tanec, tělo a pohyb v něm.

Můj projekt nese název Svoboda nejenom v tanci. Protože vím, že když se žena začne osvobozovat v tanci, začne se postupně osvobozovat i celém v životě.

Podle sebe tančit. Podle sebe žít.

Zvu ženy k tomu si hrát, objevovat a zkoumat, jaká jsem v tanci, a díky tomu lépe poznávat i samu sebe v každodenním životě. Když postupně mizí srovnávání, obavy z kritiky a potřeba někam zapadat, vzniká potřeba pro něco mnohem krásnějšího – žít svou vlastní jedinečnost a žít tak naplno.